Trenérský chlebíček je v Libyi pořádně tvrdý.

Exotické angažmá - Jiří Tkadlec působil na severu afrického kontinentu jako kouč jednoho z nejlepších házenkářských mužstev v zemi.

zdroj: Večerník Praha

Na mapě sportovního světa bychom na místě Libye nejspíše nalezli velkou bílou skvrnu. Severoafrická země se do podvědomí lidí zapsala spíše pokusy „vůdce lidu“ Muammara Kaddafího sjednotit arabský svět, či proslulými teroristickými útoky. Aféra „Lockerbie“ se stala pověstnou poslední kapkou a na Libyi bylo uvaleno mezinárodní embargo, které stát, oplývající neuvěřitelným ropným bohatstvím, na dlouhá léta uvrhlo do absolutní izolace. Nedávno se však začalo blýskat na lepší časy. Byla obnovena činnost národního olympijského výboru a v zemi se objevilo i několik zahraničních trenérů. Příležitost dostali i čeští odborníci. Jedním z nich byl Jiří Tkadlec, který v současnosti spolu s Jiřím Kotrčem trénuje házenkáře pražské Dukly.

Cesta Jiřího Tkadlece k házené byla předurčena rodinnou tradicí. Jeho strýcem je totiž mnohonásobný reprezentant Jiří Kavan, jenž se dvakrát dočkal titulu nejlepšího házenkáře Československa. S hráčskou kariérou se však Tkadlec rozloučil nezvykle brzy a už ve dvaadvaceti letech usedl na lavičku dorostenců Dukly, s nimiž posléze získal i mistrovský titul. „Po osmi letech u dorostu jsem začínal ztrácet motivaci a chtěl zkusit něco jiného. Byl jsem v kontaktu s libyjským házenkářem, který v Praze studoval a on mě doporučil klubu, jenž sháněl zahraničního trenéra. Poslal jsem svůj životopis, měl štěstí a dostal přednost před ostatními uchazeči“, skromně podotkne Tkadlec, za něhož však mluví jeho výborné výsledky. Spolu s Milanem Berkou totiž několik let působil u juniorské reprezentace a své svěřence dokonce dovedl až ke stříbrné příčce na mistrovství Evropy.

O zázemí
Házená je po fotbalu druhým nejpopulárnějším sportem v Libyi. Nejvyšší soutěž je rozdělena na dvě skupiny po deseti účastnících a ti nejlepší se v závěru sezóny střetnou v play-off. „Působil jsem u jednoho z nejlepších mužstev v zemi, Jazira Zwara, a celkem se nám dařilo. Vyhráli jsme národní pohár a v lize vypadli až v semifinále“, říká rodák z Olomouce, jenž si ale o úrovni ligy myslí své: „Ty nejlepší týmy bychom s dorostenci Dukly porazili o deset branek…“. Materiální zabezpečení není příliš kvalitní, v celé zemi není například jediná hala s palubovkou nebo umělým povrchem – hraje se na asfaltu. „V naší hale nebyla všechna okna zasklena. Všude nečistota, a když se zvedla písečná bouře, stálo to za to“.
Také termínová listina se příliš nedodržuje. Když doba konání zápasu oběma týmům nevyhovuje, dohodnou se a přesunou ho. Nebo soupeř vůbec nepřijede. „Během mého angažmá bylo ve Francii mistrovství světa ve fotbale, a tak soutěž jednoduše přerušili. Prakticky celý měsíc jsem měl dovolenou“, kroutí Jiří Tkadlec hlavou a pokračuje: „Nikdo moc nepracoval, obchodníci si odpoledne lehli před krámek, vytáhli televizi ven a spolu se svými zaměstnanci i kolemjdoucími koukali na fotbal. Zhlédli třeba tři přenosy za sebou“.

O trénování
Protože sport v Libyi osm let prakticky neexistoval, ocitl se Jiří Tkadlec znovu na startovní čáře. Věnoval se žáčkům, dorostencům i mužům a snažil se systému vtisknout nějaký řád. Jeho svěřenci ho respektovali, i když někdy mezi nimi komunikace z jazykových důvodů vázla. „Anglicky uměli jen tři hráči a lidé z vedení klubu. Ale dohodli jsme se a hráči moje pokyny většinou plnili. Když ne, začal jsem na ně křičet nadávky v češtině, zkrátka, co mi slina přinesla na jazyk. A najednou rozuměli“, usmívá se mladý trenér. Co se týče autority, neměl problémy ani s hráči, ani s vedením. Hodně zapůsobil životopis, jenž poslal, i dosažené výsledky.
Ani na podporu hlediště si nemohl stěžovat. V průměru chodilo na utkání Jaziry přes pět stovek diváků, kteří vytvářeli pořádně bouřlivou atmosféru. A při prestižním střetnutí s nejlepším libyjským celkem se v hale tísnily dvě tisícovky rozvášněných fandů. „Hlídali je vojáci s puškami. Vůbec mi nedocházelo, proč, ale pak jsem pochopil. Průběh zápasu byl nesmírně vyrovnaný a na hřišti tekly nervy. V jednu chvíli se do sebe hráči pustili a začala rvačka. Temperamentní fanoušci nevydrželi, začali vytrhávat sedadla a házeli je na hřiště. Vojáci na ně naběhli a namířili pušky do hlediště. Až potom se situace zvolna uklidnila.“ V publiku byste však marně hledali ženu. Když přijela za českým kormidelníkem přítelkyně, raději si ji posadil k sobě na střídačku.

„Jazira“ znamená ostrov
Město, v němž Tkadlec působil, se nalézá asi 100 kilometrů od hlavního města Tripolisu. Nejúspěšnější sportovní klub se jmenuje Jazira – v překladu ostrov, což vyjadřuje i jeho postavení v zemi. Lidé tam mluví odlišným dialektem, pro ostatní araby mnohdy nesrozumitelným, a jsou mnohem přísnější i v otázkách náboženství. Liší se i v dalších zvycích. Například uzavírají sňatky pouze mezi sebou. „Jejich řeč mi někdy usnadňovala práci. Když jsem třeba určoval taktiku v kabině a moje pokyny překládali do arabštiny, nabádal jsem je, aby tolik nekřičeli, vždyť je mohl zaslechnout soupeř. Vzápětí mi odpověděli – klid trenére, oni nám stejně nerozumí…“. O náboženství se v arabském světě nežertuje. Při tréninku se sice hráči nemodlí, jak se občas traduje, ale před zápasem si sundají boty, pokleknou na kobereček a prosí Alláha, aby jim dodal sílu. „Stalo se mi, že jsem je viděl i o přestávce, jak klečí před halou“.

O životě
Osmiměsíční angažmá v exotickém prostředí se chýlilo ke konci. Vedení už spřádalo nové plány, v nichž samozřejmě figuroval i český trenér, jenomže Jiří Tkadlec se rozhodl jinak. „Klub opouštěl majitel a budoucnost se nezdála příliš růžová. Odjížděl jsem na dovolenou domů a dostal od nich zpáteční letenku. Přesto jsem potom zůstal v Čechách“. Všechno přece jen nebylo ideální a navíc přišla nabídka z Dukly.
„Po sportovní stránce jsem si v Libyi pohoršil, ale angažmá mi dalo spoustu životních zkušeností. Zanedbatelná samozřejmě není ani finanční stránka věci, podmínky v zahraničí se s těmi našimi nedají srovnat“, upozornil současný asistent lodivoda Dukly. Poznal odlišnou kulturu, úplně jiný životní styl i krásnou zemi, která má podle jeho slov před sebou velkou budoucnost. Zažil i situace, po nichž zůstává Středoevropanovi rozum stát. „Hodí se slova jako náhoda, nesystematičnost, někdy trochu zmatek a někdy až chaos. Jsou však učenliví a věci nemůžete změnit ze dne na den“.
Ve Zwaře v tu dobu působili i dva další čeští trenéři (fotbal, volejbal), takže o společnost nebyla nouze. „Jenže pak se všichni vrátili domů. Je strašně těžké být někde sám. A v Praze jsem měl dlouholetou přítelkyni… Narážel jsem na některé organizační potíže, které mi hodně komplikovaly život. Časem se sice hrany obrousí, ale něco v člověku zůstane“ vzpomíná Jiří Tkadlec. Přesto odvedl výbornou práci, což potvrzuje i další libyjská nabídka. Tentokrát se ozval celek z Benghází a nabízí ještě lepší podmínky.
„V Dukle mám platnou smlouvu ještě na jeden rok. Mým snem je trénovat české prvoligové mužstvo jako hlavní kouč, ale všechno záleží jen na případné nabídce. Třeba opět odejdu do zahraničí“.

Publikováno: 28. 10. 1999